Nový Zákon: jako kniha uznávaná autoritativně v křesťanské církvi vznikl souborem či lépe výběrem jednotlivých knih, z nichž některé byly známy už v době apoštolské. [*Bible 2]. O vzniku jednotlivých knih novozákonní sbírky dočtete se pod příslušnými hesly. Výběr těchto knih a jejich zřetelné odlišení od ostatní literatury se uskutečnilo v letech 140-200 po Kr. V době apoštolské jedinou autoritou, převyšující »zákon a proroky«, byl »Pán«, totiž Ježíš, a proto ovšem i jeho slova, jež byla nazývána »doplňkem zákona a proroků« [Tertullian]. Z počátku snad byla tato slova Ježíšova tradována ústně, ale záhy jistě vznikaly písemné sbírky slov Ježíšových, jak lze uzavírat na př. z 1Cor 7:10 , 1Cor 7:25 ; 1Cor 11:23 a jak bylo naznačeno v hesle *Matoušovo evangelium. I úvod k evangeliu Lukášovu [Luke 1:1 - Luke 1:4] naznačuje, že musely býti nějaké sbírky slov a činů Ježíšových. Autoritou však byl nejprve toliko Ježíš sám, evangelijní spis byl spíše jen pomůckou, z něhož se čerpala znalost Ježíšových slov. Tak tomu je na př. ještě u Justina Mučedníka [v polovině II. stol.]. Současně však, kolem r. 140, je slovo Ježíšovo, uvedené podle Matt 9:13, citováno prostě jako »Písmo« [II. list Klementův 2,4].

1. Vzrůst autority nz spisů: Záhy vedle slov Ježíšových nabývali autority i apoštolově a jejich kázání. Ale teprve v druhé polovině II. století se mluví o spisech apoštolů tak, že jsou stavěny vedle slov Ježíšových, po př. vedle sbírek těchto slov, a Starého Zákona. Říkalo se: Pán a apoštolově, nebo stručně: Pán a apoštol. Ale ještě nebylo přesně stanoveno, které apoštolské spisy jsou tu míněny. Vzájemnými návštěvami ve sborech docházelo i k vyměňování jednotlivých křesťanských spisů k bohoslužebnému předčítání. Neboť ve všech křesťanských sborech vedle Starého Zákona byl předčítán i některý spisek apoštolský, jehož obsah byl uznán za vzdělavatelný. Tímto způsobem vznikal jakýsi předstupeň NZa, či snad lépe materiál, z něhož byla pozdějším výběrem utvořena autoritativní sbírka nového kánonu.

První, kdo mluví o evangeliích jako o spisech zvláštní autority, užívaje při tom slov »psánoť jest v evangeliu«, je Justin Mučedník kolem r. 150. Podle toho, co bylo z jeho spisů zachováno, znal Matoušovo, Markovo a Lukášovo evangelium. Evangelium Janovo sice také zná, ale není mu sympatické. Jak už však bylo naznačeno, nelze ještě mluvit o tom, že by Justinovi evangelia byla součástí kánonu: jsou mu spíše pomůckou k poznání pravé autority, jíž je Ježíš sám. Justin zná i ep. k Římanům, Židům a Skutky ap., ale necituje je jako autoritu církevní. Stejně Papias, biskup v Hierapolis ve Frygii, současník Justinův, výslovně uvádí Matouše a Marka. Podle některých pozdějších zpráv znal i evangelium podle J. Rovněž Zjevení Jana si velice vážil. Gnostik Marcion, bohatý loďař ze Sinope, věřil v existenci dvou bohů: pouze spravedlivý, ale nikoli milující zhotovitel kosmu, zjevený ve SZ, a dokonalý Bůh Otec, který neměl nic společného se stvořením hmotného světa, ale zjevil se skrze Ježíše, aby vysvobodil lidi ze zajetí hmoty. V souvislosti s tím zavrhoval Marcion Starý Zákon, vytvořil proti SZ první čistě křesťanskou sbírku autoritativních spisů, tedy »Nový Zákon«, složený z upraveného evangelia L a »apoštola«, čímž myslil 10 listů Pavlových [bez 1 a 2Tm, Tt a Žd]. Jest zajímavé, že Marcion [kolem r. 145] klade epištolu ke Galatským na první místo mezi Pavlovy listy. Svým počinem, jenž byl důležitým nástrojem v budování jeho heretické církve, dal Marcion »velké církvi« podnět, aby jasně stanovila svůj kánon. Byl širší než Marcionův a byl zasazen do rámce jednotného, ale dvoudílného kánonu, staré a nové smlouvy, Starého a Nového Zákona. Stalo se tak asi mezi r. 150-180 [viz str. 73, sloupec 2]. Z let tvorby nového církevního kánonu je několik svědectví, ne zcela jasných. Tak Polykarp ze Smyrny, současník Justinův, označuje listy Pavlovy za svatá Písma, podobně Athenagoras [kolem r. 175] a j. Ale není ještě jasné, kolik epištol Pavlových bylo uznáváno a zda byly uznávány i ostatní epištoly. Římský presbyter Gaius kolem 175 prohlašuje evangelium Janovo a Zjevení za podvrh gnostika Kerinta. Nedůvěra proti J byla patrně vzbuzena hlavně tím, že se tohoto evangelia dovolávalo kacířské hnutí montanistické, které v Montanovi z Frygie [kolem r. 150] vidělo vtělení Parakleta [Utěšitele], zaslíbeného John 14:15 a 16].

Kolem r. 200 však už bylo v rozhodujících kruzích církve pevně ustáleno, že k nz spisům patří čtyři evangelia, Sk, 13 epištol Pavlových [bez ep. k Židům], 1Pt, 1J a patrně i Zj. Ale někteří [na př. Klement Alexandrinský] uzná–vají už i Žd. V t. zv. seznamu muratoriánském, sepsaném původně kolem r. 190 a nalezeném r. 1740, máme tento seznam nz spisů: Evangelia, Sk, 13 listů Pavlových, Ju, 1J a 2J, Zj a Zjevení Petrovo. Chybí 1Pt, 3J a Žd. Mimo to jsou uvedeny některé sporné spisy: tak Pavlovy listy k Laodicenským a k Alexandrinským, o nichž je poznamenáno, že jsou to padělky marcionských kacířů, potom t. zv. Pastýř Hermův, o němž se říká, že je příliš pozdní knihou [»z nedávné doby«], aby mohl být pojat do uzavřeného celku prorockých a apoštolských spisů. Při Zjevení Petrově jest poznámka, že je někteří nedávají čísti ve shromážděních.

Jest patrné, že bylo zachováno pokud možno vše, co se osvědčilo při bohoslužbě, že se přitom bral ohled na to, aby v NZ nedošly podpory školy gnostické a montanistické, a také aby stát neměl dokladů, na jejichž základě by mohl vystoupiti proti církvi. Koncem II. století byla tedy v církvi již obecně uznávána autoritativní sbírka apoštolských spisů jako druhý, ještě závažnější díl posvátného Písma. Základní stavba tohoto kánonu byla už také ustálena: 4 evangelia, Sk, 13 epištol Pavlových, některé epištoly obecné, patrně také Zj. Na okrajích tohoto souboru však byly ještě dlouho nejistoty, zejména pokud jde o další složky t. zv. obecných epištol, o Žd a ve III. stol. také o Zj. Přesné vymezení nz kánonu bylo dílem dalších takřka 200 let, a nedopadlo ve všech oblastech církve stejně.

2. Vývoj NZ v jednotlivých církvích.

a) NZ řecké církve má ve třetím století ještě značně neurčité rysy. Na jeho okraji se vedle dnešních nz spisů objevoval někdy Hermův Pastýř, jindy Zjevení Petrovo, list Barnabášův a Učení dvanácti apoštolů. Zj nebylo mnohým východním theologům III. století, zejména žákům Origenovým, sympatické pro chiliastické sklony [očekávání tisícileté říše Kristovy]. Origenes, slavný theolog východní církve [† 254], však sám o kanoničnosti Zj nepochyboval. Za to mu byly pochybnými 2Pt, 2J a 3J, Ju a Jk. Naproti tomu Žd má ve východní církvi pevnější místo než v církvi západní. Lze tedy celkem s jistými výhradami mluviti o 26 knihách, které ve 3. století byly uznávány řeckou církví, t. j. o všech nz spisech kromě Zj. I ve 4. století bylo mnoho východních theologů ještě proti Zj. Ale nakonec, pod vlivem Athanasiovým [kolem 367], zvítězila snaha po sjednocení s církví latinskou. Rozhodovalo i to, že stoupenci Ariovi, řeckou církví potíraní, byli proti Zj. Z odporu proti nim byla tato kniha víc a více uznávána. Od r. 500 množí se její přátelé v Sýrii, Malé Asii a v Cařihradě. Cařihradská synoda z r. 692 sice uznala za oprávněné seznamy nz knih se Zj i bez něho, ale v 8.-10. století jednají řečtí theologové o této knize jako o kanonické, t. j. církevně uznané. V některých rukopisech řecké církve chybí tato kniha ovšem až do 15. století, což jest zřejmým svědectvím bojů, které kdysi o ni byly svedeny.

Boj byl veden i o t. zv. obecné [»katolické«] epištoly [Jk, 1Pt a 2Pt, 1-3J, Ju], ač zdaleka ne tak prudký jako o Zj. Jisto jest tolik, že zde obecné epištoly dlouho měly jen druhotnou autoritu. Ale v 8. století i zde odpor proti katolickým epištolám umlká, takže 8. století můžeme považovat za ukončení procesu kanonisace na východě.

b) NZ západní církve se vyvíjel klidněji a rychleji než na východě. Ve 3. stol. jsou všeobecně uznávány 4 evangelia, Sk, 13 epištol Pavlových [Žd byla pochybná], Zj. Známy byly 1J a 1Pt. Cyprian, biskup v Kartagu [† 258], nezná ani 2J ani Žd. Seznam připojený k zajímavému řeckolatinskému rukopisu Pavlových listů ze 6. století, ale pocházející asi už z 4. století [t. zv. Catalogus Claromontanus] uvádí 4 evangelia, Sk, celého Pavla [kromě F, 1Te a 2Te], Zj, 1 a 2Pt, l-3J,Jk, Ju, epištolu Barnabášovu [snad jde o Žd], Pastýře Hermova a Skutky Pavlovy a Zjevení Petrovo. Celkově lze říci, že ve 4. století církev západní uznávala 4 evangelia, Sk, 13 epištol Pavlových a Zj. Poznenáhlu jsou přidávány 1Pt a 1J. Neznámý je, zdá se, Jk. Epištola k Židům je buď neznáma anebo je označována jako epištola Barnabášova. Žd netvoří součást západního kánonu až do 4. století, kdy byla v době velkých obecných synod [koncilů] i na západě vlivem východním postupně přijata. V 5. století tedy už máme na západě celkem ustálený soubor dnešních 27 knih, i když epištola k Židům byla stále ještě přijímána s jakýmisi pochybnostmi pokud jde o její autorství. Augustin [† 430] ji na př. nikdy necituje jako epištolu Pavlovu. Pelagius, irský mnich, po prvé mluví o NZ v dnešní podobě jako o nedotknutelné skutečnosti [r. 417]. Na synodách v latinsky mluvící severní Africe, která byla důležitou oblastí západní církve [působiště Augustinovo!], byl r. 393 [Hippo Regius] a r. 397 [Kartago] oficiálně přijat nz kánon o 27 spisech. V kánonu kartaginském však ještě stojí: »13 epištol Pavla apoštola, od téhož k Židům jedna«. Ještě kolem r. 550 Cassiodorus neví o žádném latinském komentáři k Žd.

Toto ustálení kánonu NZ v latinské církvi neznamená ovšem, že rázem zmizely nekanonické oblíbené knihy. Až do středověku měli mnohde biblické rukopisy s t. zv. třetí epištolou ke Korintským anebo s epištolou k Laodicenským, zatím co ep. k Židům chyběla. Teprve vynález knihtisku umožnil, aby v západní církvi byl kánon všude plně uniformován. Přesto však lze říci, že proces kanonisace NZ v latinské církvi byl v 5. století ukončen.

c) NZ v církvích národních. Syrská církev až asi do r. 400 užívala místo evangelií Tatianovu harmonii [t. zv. Diatessaron], jež byla zpracováním látky všech 4 evangelií v jeden spis. Teprve kolem r. 400 mluví jeden syrský seznam nz knih, nalezený v sinajském klášteře, o čtyřech evangeliích a mlčí o Diatessaronu Tatianově. Týž seznam uvádí i Sk a 14 listů Pavlových [včetně Žd!]. Tyto spisy byly v syrské církvi ke kánonu nepochybně připojeny ve 3. století. O epištole k Židům není zde pochybností. Zj je zde ve 3. století vůbec neznámo. Tento stav věcí je pravděpodobně vlivem sousední církve řecky mluvící, která ve 3. stol. odmítala Zj a ještě neměla obecně uznaný soubor t. zv. obecných epištol. V syrských souborech se dlouho udržuje podvržená korespondence Pavlova s Korintskými [t. zv. 3. Kor.] a j. Bylo to pravděpodobně dílo nějakého maloasijského presbytera ze sklonku 2. století. Kolem 400 byla tato korespondence Pavlova i v syrské církvi zavržena. T. z v. obecné epištoly v syrském NZ do konce 3. století chybějí. Ještě r. 245 nejsou v syrské bibli Zj, 2 a 3J, 2Pt a Ju.; celý syrský kánon čítá tedy asi 22 spisů. Když pak r. 431 došlo k rozdělení syrské církve na západní a východní, nastal také rozmanitý vývoj kanonisační v obou polovinách: východosyrská církev zůstávala při 22 knihách až do r. 1470 [chybí Zj 2 a 3J, 2Pt, Ju], západosyrská církev naproti tomu už počátkem 6. století přijímá 7 katolických epištol i Zj. I dopis římského Klementa je někdy přijímán do NZ, dokonce s rozdělením pro bohoslužebná předčítání.

3. Pořadí nz knih. Tato otázka nabyla naléhavějšího praktického významu teprve tehdy, když byly zhotovovány svazky obsahující celý nz soubor, a ovšem zejména od vynálezu knihtisku. Původně byly psány jen svitky nebo malé svazečky, do nichž se celý NZ nevešel. Vždy šlo o menší nebo větší skupiny, na př. evangelia a Pavel. Ale i v těchto skupinách vidíme jistou rozmanitost podle toho, jak který spis byl oceňován. Evangelia na př. byla na západě dlouho řazena podle velikosti: Mt, J, L, Mk, ač už Ireneus [kolem 200] má pořad snad podle časového vzniku [Mt, Mk, L, J];tento pořad byl přijat Jeronýmem do latinské Vulgáty.

Podobně rozmanitý byl pořad Pavlových epištol, vysvětlitelný vznikáním různých sbírek jeho epištol v jednotlivých sborech a církvích.

Žd v řeckých církvích je skoro vždy 10. v pořadí před epištolami jednotlivcům, v latinských církvích skoro vždy 14. v pořadí za epištolami soukromníkům. V zásadě se pořadí patrně řídilo délkou epištol, nikoli jejich hodnocením nebo významem sborů, jimž byly psány.

Katolické epištoly byly řazeny snad podle doby vzniku: 1J, 1Pt, 2 a 3J, 2Pt. Teprve po vzniku Jk a Ju nastává rozlišení mezi západem a východem. Eusebios řadí takto: Jk, Pt, J a Ju. Stejně Jeroným. V římském sboru však stojí na prvním místě Petr.

Co se týče pořadí jednotlivých skupin v NZ, byl souhlas v tom, že evangelia byla kladena na první místo. T. zv. kodex vatikánský řadí pak ostatní skupiny takto: Sk, katol. epištoly, Pavel, kdežto kodex sinajský řadí nejprve Pavla, pak Sk a katol. epištoly. Augustin měl toto uspořádání, jež platilo až do 1441: evangelia, Pavel, katol. epištoly, Sk. Konečně pak zvítězilo dnešní naše pořadí: Evangelia, Sk, Pavel a ostatní.

4. Nejstarší rukopisy NZ. Rozumí se samo sebou, že originály nz knih záhy zmizely. Papyrus, na němž byly psány, záhy zvetšel, a pergamen byl tak drahý, že ho nz pisatelé sotva užívali. A tak se dochovaly jen opisy, jež pořizovali kolem r. 200 jednotlivci, od 4. stol. kláštery za podpory císařů. Obyčejně byly pořizovány jednotlivé svitky, jež obsahovaly buď evangelia, nebo Pavlovy epištoly, nebo obecné epištoly, Sk anebo Zj. Nejčastěji byla opisována evangelia, nejméně Zj. Sbory si opatřovaly tyto jednotlivé svitky postupně podle finanční možnosti. Asi do r. 300 bylo užíváno všeobecně papyru, po r. 300 byly svitky už pergamenové. Velmi brzo však byly nz spisy psány nejen na svitky, nýbrž i do t. zv. kodexů, t. j. sešitů nebo svazků podobných našim knihám. V takových kodexech se listováním mnohem snadněji hledá než ve svitcích, které se musejí rozvíjet a navíjet. Nejstarší zachovaný rukopis nz [zlomek z John 18:31 - John 18:33 , John 18:37 - John 18:38], pocházející z doby kolem r. 130, je úlomkem papyrového kodexu. I rozsáhlé zlomky řady nz knih ze 3. stol. [t. zv. Chester-Beattyho papyry] jsou zlomky kodexů.

Rukopisy řecké jsou dvojího druhu: 1. t. zv. unciální nebo majuskulní, t. j. psané jednotlivými, od sebe oddělenými velkými písmeny řecké abecedy bez rozdělovačích znamének, a 2. kursivní nebo minuskulní, psané běžnými tahy, z nichž vznikla t. zv. malá písmena. Vyznačují se i úsporností písma; užívaly hojně zkrácenin, oddělovaly jednotlivá slova a udávaly obyčejně přízvuky i přídech. Obojího písma bylo užíváno souběžně už v době př. Kr. Přitom krasopisné písmo je písmem unciálním, minuskulní písmo je písmem běžným. Většina minuskul je dosti pozdní, počínaje od 9. století. Celkem je minuskulí na 2500. Nemají takovou cenu jako majuskule, i když některé z nich mají značný význam. Kromě toho i poznáváním rukopisů dosti pozdních lze někdy zjistit pravděpodobné znění mnohem starší předlohy jisté skupiny [»rodiny«] rukopisné. Nejdůležitější majuskule jsou tyto:

Codex Sinaiticus ze 4. století. Ve vědecké literatuře se označuje značkou hebr. Alef nebo někdy také lat. S. Byl nalezen v klášteře sv. Kateřiny na hoře Sinai r. 1844 za podivuhodných okolností německým učencem Tischendorfem. Má 346 a půl listů tenkého pergamenu. Je psán ve čtyřech sloupcích po 48 řádcích. Obsahuje úplný NZ [Žd je za 2Te], list Barnabášův a Pastýře Hermova. Snad je to jeden z 50 výtisků, které objednal císař Konstantin u Eusebia. Podle Tischendorfa měl tento rukopis čtyři písaře, z nichž jeden [pisatel poslední části evangelia Markova] napsal pravděpodobně také

Codex Vaticanus, rovněž ze 4. stol. [značka B]. V seznamu vatikánské knihovny je od r. 1475, ale nikdo neví, kdy se do této knihovny dostal. Je trojsloupečný po 42 řádcích. Někteří učenci tvrdí, že je to athanasiovská bible z r. 331, protože se přidržuje Athanasiova uspořádání nz knih. Několik listů je vytrženo [epištoly pastorální, Fm a Zj. Žd končí v 9,14]. Povstal snad také v Cesarei jako Sinaiticus. Někteří badatelé myslí spíše na Alexandrii.

Codex Ephraemi Syri rescriptus [značka C] je palimpsest NZ [t. j. původně to byl rukopis NZ, ale později byl rukopis pokud možno smyt a přepsán spisem syrského Efréma] z druhé polovice 5. stol., uložený dnes v Národní bibliotéce pařížské, egyptského původu, obsahující něco ze Starého a asi polovici NZ, ale tak, že z každého nz spisu je zachováno něco. Je těžko čitelný, ježto i chemickými prostředky se dalo staré písmo obnoviti jen částečně.

Codex Alexandrinus [značka A], nyní v britském museu londýnském, původně celá bible s celým prvním a částečně i s druhým listem Klementovým; dnes chybí z NZ část Mt, J a 2K. Byl pořízen v Alexandrii rukou Tekla, mučedníka, v 5. století. Je dvousloupcový.

Mnoho rukopisů je ze 6. století [dnes máme přes 72 unciálních textů NZ nebo jeho částí], z nichž nejdůležitější je Codex Bezae [značka D], řecko-latinský text, obsahující evangelia a Sk, lišící se skoro ode všech ostatních rukopisů [také t. zv. cambridžský kodex; byl věnován Theodorem Bezou universitě v Cambridge]. Značkou D se označuje také řecko-latinský kodex Pavlových listů, který asi původně tvořil s Bezovým kodexem jeden celek [t. zv. Claromontanus, nyní v Paříži].

Z 53 papyrových fragmentů NZ jsou nejdůležitější t. zv. Chester Beatty papyry [jsou to zlomky kodexů [viz výše]. Obsahují 30 listů evangelií a Sk, 66 listů z Ř, Žd, 1 a 2K, Ef, Ga, F, Ko, 1 a 2Te [v tomto pořadí], 10 listů ze Zj. Pocházejí ze 3. stol. Nejstarší známý rukopis NZ pochází z doby kolem 130 po Kr. Je to zlomek obsahující část J [ 18,31-33.37n].

x x

5. Překlady NZ. Pro zjištění pokud možno nejsprávnějšího, původního nz textu mají velký význam staré překlady. Poměrně brzo, jistě již ve II. století, byl NZ překládán do latiny. Pravděpodobně vzniklo nezávisle na sobě několik různých překladů, které potom na sebe navzájem různou měrou působily. Tím se nejlépe vysvětlí nesmírná pestrost zachovaných starolatinských rukopisů NZ. Dříve se těmto starolatinským textům říkalo »Itala«; později se však ukázalo, že většina rukopisů vůbec není z Itálie ani z Evropy, nýbrž z latinsky mluvící severní Afriky. Proto se dnes o »Itale« mluví nanejvýš tam, kde je potřebí stručné zkratky [it], anebo někteří badatelé navrhují užít slova Itala pro textový typ, zachovaný skupinou evropských rukopisů, kdežto pro starobylejší a zajímavější typ rukopisů severoafrických zavést název »Áfra«; tento návrh se však nevžil a obvykle se užívá jen termínu »starolatinský překlad« [Vetus Latina], — Rozmanitost, ano zmatek latinského textu byl tak veliký, že římský biskup [papež] Damasus pověřil r. 382 Jeronýma [Hieronyma], aby latinský překlad zrevidoval a sjednotil. To Jeroným vskutku učinil. Vzal si za základ znění běžné v římském sboru a opravil je podle řeckého textu, který mu byl k disposici; byl to zřejmě text dosti pozdní a ne příliš hodnotný. Je důležité uvědomit si, že v NZ Jeroným provedl pouhou revisi staršího překladu na rozdíl od SZ, který - s výjimkou žalmů - nově přeložil přímo z hebrejštiny. Jeronýmova revise byla kryta autoritou papežského stolce, a proto se v západní církvi prosadila, ne však najednou a bez nesnází: jak je pochopitelné v době před vynálezem knihtisku, všecky jednotlivé církve nemohly ihned odstranit své starší nevyhovující exempláře latinského NZ, nýbrž v nich provedly jen opravu největších nedostatků. Dalším opisováním takových jen částečně korigovaných exemplářů vznikaly t. zv. smíšené texty [podobně tomu bylo ostatně i při rukopisech původního řeckého znění NZ]. Této nejednotnosti se pokoušely čelit několikeré další revisní práce [kolem r. 800 Alkuinova, kolem r. 1200 pařížská]. Těmito zásahy se na základě revise Jeronýmovy ve středověku vžil poměrně dosti jednotný text, kterému se začalo říkat »Vulgáta«, t. j. obecně rozšířená bible. Jednotnost však nebyla úplná. Proto koncil tridentský, který ve svých prvních zasedáních po r. 1545 stanovil rozsah biblického kánonu pro římsko-katolickou církev závazný, zároveň ustanovil, že má být provedena nová revise latinského biblického textu a stanoveno plně jednotné, závazné znění bible. Toto usnesení provedl teprve papež Sixtus V. r. 1590, ale jeho vydání, ač prohlašované za neomylné, mělo mnoho chyb, a proto jeho nástupce Kliment VIII. dal r. 1592 vydati znění lepší [t. zv. klementinská Vulgáta], které je závazným latinským zněním římsko-katolické církve. Dosti dlouho byla závaznost Vulgáty v katolické církvi chápána absolutně, t. j. žádalo se, aby všecky překlady bible do jiných jazyků byly podle Vulgáty, nanejvýš jen »s přihlédnutím« k původnímu znění řeckému [po př. hebrejskému]. Nedávno však byla encyklikou Pia XII. závaznost Vulgáty vymezena v tom smyslu, že Vulgáta je přísně závazná toliko pro latinské obřady církevní, kdežto při překladech do jiných řečí je dovoleno a doporučeno řídit se původním textem, arci s pozorným přihlížením k překladu Vulgáty.

Dalším významným starověkým překladem NZ je překlad syrský, vzniklý pro potřeby církve syrského jazyka, jejíž střed byl v Mesopotamii mimo hranice římské říše a jež měla až do rozmachu islámu značný význam v dějinách starého křesťanství. I zde bylo nejprve několik překladů — odborníci čítají asi čtyři - i zde došlo později k revisním pracím s úmyslem stanovit jednotný syrský text. Nejvýznamnější revisi provedl pravděpodobně v první třetině 5. století biskup Rabbula z Edessy [není to však tak jisté, jako je jistá revisní práce Jeronýmova na latinské bibli!]. Tento revidovaný a poměrně jednotný text, jakási syrská Vulgáta, je znám pod jménem Pešitthá [»prostý« text, snad ve smyslu nezfalšovaného, ale ani to není zcela jisté].

Středověké překlady do národních jazyků byly nejprve zhotovovány podle Vulgáty. Tak i staré překlady české, které jsou v podstatě dílem 14. století. Lze v nich zjistit též několikerou úpravu [t. zv. recense]. Druhá z nich byla asi dílem M. Jana Husa. Je vůbec důležité, že husitské hnutí mělo již v rukou úplnou českou bibli, arci jen rukopisnou. I první české biblické tisky přejímaly tento starý, z Vulgáty pořízený překlad. Hnutí reformační však s vnitřní nutností usilovalo. o znění spolehlivější, t. j. pořízené z původních textů. Bylo to možné teprve tehdy, když světové hnutí humanistické, znovu odkrývající starověkou kulturu zejména také po stránce literární a jazykové, pořídilo první tisky původního znění biblického. U řeckého NZ je první tisk Erasmův z r. 1516 [viz dole]. Podle něho překládal Luther. V Čechách však Beneš Optat a Petr Gzel r. 1533 překládají toliko z nového latinského překladu Erasmova. První český překlad z řečtiny je dílem Jana Blahoslava a byl v prvním vydání vytištěn 1564, v druhém 1568. Blahoslav měl nejspíše v ruce některý švýcarský biblický tisk, v němž na jedné straně byl řecký text, na druhé nový latinský překlad, patrně z pera Theodora Bezy. Podle této předlohy Blahoslav překládal, ale přihlížel při tom k dosavadním, starším českým překladům, takže lze o jeho díle mluvit také jako o velice důkladné a pronikavé revisi staršího českého textu, provedené na základě soudobých světových vědeckých edicí řeckého Nového Zákona. Blahoslavův text byl s dalšími revisemi převzat jako 6. díl Kralické Šestidílky 1593 a s dalšími úpravami přetištěn 1596, 1601 a 1613. Vydání 1593 a 1601 je opatřeno obsáhlými vykladačskými poznámkami bratrských bohoslovců. Vydání z r. 1613 je v našich církvích nejvžitější, vydání z r. 1593 je s některými změnami přetištěno ve vydáních Biblické práce v Kutné Hoře z r. 1940 a dalších.

Novodobý překlad NZ podle pravděpodobně zjištěného kritického řeckého textu vypracoval František Žilka [1933 a další přetisky]. Novodobé katolické překlady pořídili Jan L. Sýkora [pozdější vydání upravil Jan Hejčl a J. Col], zvlášť zdařilý je překlad Pavla Škrabala z r. 1948. S.

6. Řecký NZ v době knihtisku. Po staletí byl řecký NZ tak jako všechny ostatní knihy rozmnožován jen opisováním. Na rozdíl od ostatních starověkých knih bylo opisů NZ velice mnoho – podnes se jich zachovalo na 2500. Je pochopitelné, že při opisování i do biblických textů vnikla řada písařských omylů i jiných odchylek – na př. vyídadačské poznámky nebo dodatky, které si někdo psal na okraj, mohly být pozdějším opisovačem pojaty do samého textu. Už ve starověku se odpovědní a učení mužové v církvi snažili uvést do textového podání pořádek. Tak vznikaly t. zv. redakce neboli recense a objevovaly se rozličné typy textové. Recense byly konány se značnou měrou kritického důvtipu, ale nelze čekat, že se nikdy nezmýlily, zejména když později v církvi převládala snaha zachovat ve znění NZ všecko, co se jevilo hodnotným a co bylo již v některé důležité části církve vžito. A ovšem, po celá dlouhá staletí, pokud byl NZ jen opisován, nebylo možno dosáhnout znění vskutku do všech podrobností sjednoceného.

To se změnilo s vynálezem knihtisku. Je však zajímavé, že první tisk řeckého NZ je poměrné pozdní, o celou generaci pozdější než vynález knihtisku sám. Souvisí to patrně s tím, že znalost řečtiny byla v západní církvi malá; po staletí byla řečtina takřka zcela zapomenuta, a teprve příliv řeckých učenců do Itálie a jiných západních zemí po pádu Cařihradu r. 1453 oživil zde řecká studia. Trvalo však nějaký čas, než toto studium, nesené t. zv. humanismem, vydalo plné plody. První řecký tisk NZ obstaral slavný humanistický učenec Desiderius Erasmus Rotterdamský pro nakladatelství tiskaře Frobenia v Basileji r. 1516. Nakladatel i Erasmus spěchali, protože věděli, že se ve Španělsku chystá velké vědecké vydání bible v několika jazycích, a chtěli toto vydání předstihnout. To se jim také podařilo, neboť t. zv. Complutenská polyglotta byla sice vytištěna již 1514, ale pro potíže s dosažením papežského povolení byla dána na veřejnost teprve 1520. Ze spěchu pracoval Erasmus dosti povrchně: vzal si za předlohu několik pozdních, středověkých řeckých rukopisů, které měl snadno po ruce, a protože u jeho rukopisu Zj scházelo několik posledních vět, přeložil si je sám do řečtiny, arci s celou řadou chyb. Toto vydání mělo nesmírný úspěch a nadlouho vtisklo svůj základní ráz všem dalším vydáním řeckého Nového Zákona, i když ovšem Erasmus nejvážnější nedostatky ve svých pozdějších vydáních opravil. Zůstalo však, že tisky z počátku novověku přetiskují text pozdních středověkých rukopisů. Důvodem toho je ovšem zvláště to, že tento pozdní typ textový se nijak znatelně neliší od znění, které bylo všem známé z latinské Vulgáty. Ojedinělé rukopisy, které se od tohoto typu výrazněji liší, byly považovány za nespolehlivé, i když byly ve skutečnosti velmi staré a pozoruhodné. Tak si na př. Theodor Beza nikterak zvlášť nevážil starého řecko-latinského kodexu, který měl nějaký čas ve svém majetku a který je dnes podle něho nazýván [viz výše], nýbrž vydával a překládal NZ podle textu v podstatě erasmovského. Stejný typ textový měly tisky vycházející z tehdejších proslulých nakladatelství. V 16. století byla zvlášť známa vydání firmy Stephanovy v Paříži, jehož velké vydání z r. 1550 se nadlouho stalo předlohou dalších tisků. Ve Stephanově vydání z r. 1551 byl NZ po prvé rozdělen na verše; dříve se biblické spisy dělily jen na kapitoly [toto rozdělení je středověké, asi z 12. století], a kapitoly na delší odstavce, označované písmeny. V 17. století byly nejproslulejší tisky nakladatelství Elzevirova v Leydenu. V jejich druhém vydání z r. 1633 se v předmluvě čtou slova, míněná poněkud reklamně: čtenáři, máš nyní v rukou text ode všech přijatý, v němž nepodáváme nic změněného nebo porušeného. Výraz »přijatý text«, latinsky »textus receptus«, od té doby se velice vžil, a podnes se jím označuje znění tohoto v podstatě erasmovského a ovšem pozdního typu. S.

7. Novodobá textová kritika NZ. Trvalo dlouho, než se uplatnilo poznání, že lze zjistit starší a spolehlivější znění NZ, než je t. zv. »receptus«. Jedním z prvních nárazů bylo, že se r. 1628 do Londýna dostal t. zv. alexandrinský kodex, který patří ke skupině nejstarších nz rukopisů [viz výše]. Už vydavatelé t. zv. londýnské polyglotty [1655-57] poznamenávali pod čarou různočtení tohoto kodexu, a tento materiál posiloval v některých badatelích, k nimž patřil i známý vykladač NZ J. A. Bengel [zemř. 1752] pochybnosti o spolehlivosti receptu. Bylo však ještě potřebí mnoha dalších objevů a výzkumů, než se toto poznání stalo obecným. Velký význam mělo, když r. 1859 C. Tischendorf v klášteře na Sinaji objevil t. zv. Sinajský kodex [viz výše], který se stal základem jeho několika vydání řeckého NZ. Podrobnosti dějin tohoto novodobého textově-kritického zkoumání nelze zde podávat. Stačí uvést, že velký význam měla práce na revisi úředního anglického překladu bible, která se konala již podle nových poznatků a která byla ukončena r. 1881. Přední badatelé, kteří měli podíl na této revisi, B. F. Westcott a F. J. A. Hort, vydali téhož roku pečlivě připravené kritické vydání řeckého NZ a připojili svazek, v němž své znění vědecky odůvodňují. Svou prací shrnuli a kriticky přehodnotili výsledky dosavadního bádání a vyslovili základní rysy pohledu na dějiny nz textu, který je podnes uznáván za správný: 1. Text, známý ze spousty pozdějších, zejména t. z v. minuskulních rukopisů [viz výše] a v podstatě přejatý v t. zv. receptu, je výsledkem poměrně pozdní recensní práce, vyznačuje se snahou zachovat kombinací všecko, co bylo v církvi již nějak vžito, a je ve svém celku málo spolehlivý. Westcott a Hort nazývali tento text »syrským«, dnes se mluví spíše o byzantském nebo »obecném« textu. 2. Text, představovaný kodexem Bezovým [viz výše] a starolatinskými překlady je mnohem starobylejší a hodnotnější, ale ve většině případů přece jen představuje pokažení původního textu. V tomto v celku přece jen nepříznivém hodnocení tohoto t. z v. »západního textu« Westcott a Hort nedosáhli obecného souhlasu, a dosud je tento bod jejich theorie sporný. 3. Nejhodnotnější je text, podávaný kodexem vatikánským a sinajským [viz výše] a některými jinými svědky. Westcott a Hort se domnívali, že je to - s odečtením některých zřetelných opisovačských nedopatření - v podstatě znění původních autorů, které neprošlo žádnou revisní prací. Proto nazývali tento text »neutrálním« a založili na něm své vydání. Dnes se i o tomto textu, nazývaném spíše »egyptským« nebo »alexandrinským«, soudí poněkud zdrželivěji. Mimo to odborníci rozeznávají ještě jiné skupiny a rodiny textové. Přesto však se shodují, že ze všech dostupných textů je »egyptský« nejspolehlivější a původnímu znění nejbližší. Toto znění je otiskováno v novodobém příručním vydání řeckého NZ, jež koncem minulého století pro stuttgartskou biblickou společnost připravil Eb. Nestle a jež je od té doby stále znovu vydáváno a zlepšováno. Od nějaké doby podává zejména velmi obsáhlý a spolehlivý výběr různočtení všech důležitých rukopisů i starověkých překladů a citátů u církevních Otců.

Z dosavadního výkladu by se mohlo zdát, že novodobé bádání uvedlo do nz textu nad měrnou míru nejistoty a že snad tak otřáslo základními rysy našeho obrazu nz poselství. Ve skutečnosti však jsme o textu NZ poučeni lépe než o kterékoli jiné starověké knize: máme rukopisů mnohem více, mnohem starších a mnohem spolehlivějších. Rozdíly jednotlivých textových typů jsou sice četné, ale z naprosté většiny nepatrného dosahu [pravopisné a gramatické odchylky, které se v překladu vůbec neobrážejí]. Závažnější odchylky může čtenář poznati bedlivým srovnáváním Kralického překladu, založeného na textovém typu pozdějšího »receptu«, s překladem Žilkovým, založeným na vydání Eb. Nestleho. Největší odchylky jsou v tom, že nejstarší rukopisy nemají t. zv. doxologii modlitby Páně Matt 6:13 [je to asi okrajový dodatek, později vniklý do samého textu], závěr evangelia Mk [16,9-20], perikopu o ženě cizoložné John 7:53 - John 8:11, slova o Otci, Slovu a Duchu sv. 1John 5:7b-8a [tato slova nejsou vůbec v žádném řeckém rukopise starším než 16. století!] a pod. Ani tyto poměrně velké, ani jiné drobnější odchylky v ničem nezasahují do podstaty nz zvěsti a proto nikterak neotřásají naší vírou. Naopak, textově kritické zkoumání ve svém celku potvrdilo spolehlivost, s jakou nám znění NZ bylo dochováno. S.

8. Nový Zákon, o němž je zmínka v 2Cor 3:6 neznamená knihu NZ, nýbrž tu jde o překlad řeckého kainé diathéké, které je jindy přiměřeněji překládáno »nová smlouva«, jež byla uzavřena v Ježíši Kristu na rozdíl od staré smlouvy, uzavřené pod Sinajem. Užití slova »Zákon« místo »smlouva« 2Cor 3:6 je pozůstatkem starších překladů, které o »Zákonu« mluvily, na př. i Mark 14:24 [tak ještě Kralická z r. 1593]. x